Toužení . Блейк Пирс

Чтение книги онлайн.

      PROLOG

      Janine myslela, že dole u břehu spatřila něco tmavého. Bylo to velké a černé, a zdálo se, že se to v jemně šplouchající vodě pohnulo.

      Dala si šluk z dýmky s marihuanou a podala ji zpátky svému příteli. Mohla to být nějaká hodně velká ryba? Nebo nějaký jiný tvor?

      Janine se trochu otřásla a řekla si, že se nesmí svou představivostí nechat ovládnout. Kdyby se nechala vystrašit, zničilo by to její náladu po kouření. Jezero Nimbo byla ohromná umělá nádrž, dobře zásobená rybami pro rybaření, jako spousta dalších jezer v Arizoně. Příběhy o lochnesské nestvůře se tu nikdy nevyprávěly.

      Slyšela, jak Colby řekl, "No teda, jezero hoří!"

      Janine se obrátila a pohlédla na svého přítele. Jeho pihovatý obličej a zrzavé vlasy zářily v pozdním odpoledním slunci. Právě si šlukl z dýmky a idiotsky užasle zíral na vodu.

      Janine se zahihňala. "Jen záříš, kámo," řekla. "V každém ohledu."

      "Jo, ale jezero taky," řekl Colby.

      Janine se otočila a rozhlédla se po jezeře Nimbo. I když ona sama ještě omamné účinky plně nepociťovala, pohled to byl nádherný. Pozdně odpolední slunce zažehlo stěny kaňonu planoucí rudou a zlatou barvou. Voda odrážela barvy jako velké hladké zrcadlo.

      Vzpomněla si, že španělské slovo nimbo znamená svatozář. Ten název naprosto seděl.

      Znovu si vzala do ruky dýmku a zhluboka natáhla, až v krku pocítila vítané pálení. Omamný účinek se každou chvílí musí dostavit. To bude legrace.

      Co to ale bylo, ten černý stín dole u vody?

      Jen světelný klam, říkala si Janine.

      Ať už to bylo cokoliv, bylo nejlepší to ignorovat, než se tím nechat znepokojit nebo vystrašit. Vše ostatní bylo tak dokonalé. Toto bylo jejich oblíbené místo, její a Colbyho – tak nádherné, schované za jednou ze zátok na jezeře, stranou od kempů, pryč od všeho a od všech.

      S Colbym sem obvykle chodívali o víkendech, ale dnes odešli dřív ze školy a vydali se sem. Počasí během pozdního léta bylo příliš lákavé. Tady bylo mnohem chladněji a bylo to tu mnohem hezčí než ve Phoenixu. Colbyho staré auto bylo zaparkováno u polní cesty za nimi.

      Když se podívala na jezero, pocítila záplavu nového rozpoložení - cítila se silně drogově omámená. Jezero se zdálo až příliš intenzivně nádherné, než aby se na něj dál dívala. A tak se podívala na Colbyho. On ale také vypadal intenzivně nádherný. Popadla ho a políbila. On jí polibek opětoval. Ten polibek byl úžasný. On celičký vypadal skvěle a měla z něj skvělý pocit.

      Odtáhla své rty od jeho a podívala se mu do očí, udýchaně vyslovila, "Nimbo znamená svatozář, věděl jsi to?"

      "Páni," řekl. "Panejo."

      Jeho hlas zněl, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou kdy v životě slyšel. Vypadal a zněl tak legračně, když to říkal, jako by to bylo posvátné nebo tak něco. Janine se začala smát a Colby se k ní přidal. Za pár okamžiků byli zamotaní v náručí toho druhého, jejich ruce tápaly a hladily.

      Janine se podařilo vyprostit.

      "Co se děje?" Zeptal se Colby.

      "Nic," odpověděla Janine.

      V mžiku ze sebe strhla své tričko. Colby vykulil oči.

      "Co to děláš?" zeptal se.

      "Co si myslíš, že dělám?"

      Začala bojovat s jeho tričkem, snažila se ho z něj sundat.

      "Počkej chvilku," řekl Colby. "Tady?"

      "Proč ne tady? Je to lepší než zadní sedadlo tvého auta. Nikdo se nedívá."

      "Ale co když se objeví loď..."

      Janine se zasmála. "Když se objeví loď, tak co? Koho to zajímá?"

      Colby nyní začal spolupracovat, pomáhal jí dostat se ze svého trička. Oba byli nemotorní vzrušením, které to rozechvění jen zesílilo. Janine nechápala, proč se tu na to nevrhli dřív. Nebylo to poprvé, kdy tu kouřili trávu.

      Ale Janine si stále připomínala ten obrys u vody. Něco tam bylo a dokud nepřijde na to, co to je, bude se jí to připomínat a mohlo by to všechno pokazit.

      Zatímco lapala po dechu, postavila se.

      "Pojď," řekla. "Pojďme se na něco podívat."

      "Cože?" Zeptal se Colby.

      "Já nevím. Prostě pojď."

      Vzala Colbyho za ruku a klopýtali po drsném svahu směrem k břehu. Janino opojení se nyní zkazilo. Nesnášela, když se to stalo. Čím dříve zjistí, že to je něco neškodného, tím dříve znovu získá svůj předchozí dobrý pocit.

      Přesto si ale začínala přát, aby její pocit omámení byl býval nepřišel tak rychle a tak intenzivně.

      S každým krokem bylo možné vidět objekt stále jasněji. Byl z černého plastu a tu a tam se černé bubliny objevovaly na vodní hladině. A hned vedle něj bylo něco malého a bílého.

      Když byla Janine jen kousíček od vody, viděla, že to je velký černý pytel na odpadky. Na konci byl otevřený a z otvoru trčel tvar ruky, nepřirozeně bledé ruky.

      Nejspíš figurína, pomyslela si Janine.

      Sklonila se nad vodou, aby se podívala zblízka. Nehty byly namalovány křiklavě červenou barvou, která silně kontrastovala s bledostí. Janine jako by projel elektrický proud, uvědomila si něco hrozného.

      Ruka byla skutečná. Byla to ženská ruka. Pytel obsahoval mrtvé tělo.

      Janine začala křičet. Slyšela, jak Colby začal také vřeštět.

      A věděla, že nebudou schopni přestat křičet ještě dlouhou dobu.