Knihy veršů. Jan Neruda

Чтение книги онлайн.

      Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

      či jak by všechny struny náhle pukly,

      neb někdo nůž si vrazil do prsou —

      cigáni ukončili hudbu svou.

      Hoch jednou ještě v cimbál udeří

      a cimbál ozvěna jak zahučí,

      jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —

      cigáni jinam zase zaměří.

      „Hej, hoši, počkejte!—jen ještě jednou!”

      a než cigáni ku oknům pohlednou

      a než se po hlase kdo otočí,

      muž mladý, bledý z domu vyskočí.

      „Kdo to?“ muž vysoký se ptá.

      „To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,

      jejž každý mistrem houslí býti prál —“

      cigánka mladá zašeptá.

      On oddechne si zhluboka —

      „Poslední csárdás zahraj ještě jednou,

      cigánská chaso divoká!“

      A ruce s houslemi se zase zvednou

      a ruka pevněj struny obejme,

      že každou strunu nové chvění jme,

      a černá šíj se v lásce k houslím kloní —

      a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.

      Tak zvolna píseň bolná započala,

      jak by bol její teprv vyzrával,

      tak mocný žal tou písní zahrával,

      jak píseň by všech srdcí žalost znala

      a po kapkách krev horkou z nich si ssála.

      Hned zklamaného srdce doufání,

      hned šťastných lidí náhlé zoufání,

      hned zmučené bolestným smíchem tváře

      a lásky smrť – poslední žití záře;

      hned jak se sama šťastná láska mučí

      a zas jak slavík mladé písním učí —

      tak vše to plně, silně písní plyne,

      až náhlý vzdech – as vzdechem píseň zhyne.

      Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřek

      a píseň divoce zas vzduchem letí,

      jak po léta když zadržený vztek

      své orgie, svou pomstu strašnou světí.

      Myšlének běsných v písni celý svět! —

      Hoj divokého koně vzteklý let,

      jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí

      a jemuž oblak dát jen může lemy!

      Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

      či jak by všechny struny náhle pukly,

      neb někdo nůž si vrazil do prsou —

      cigáni ukončili hudbu svou.

      Hoch jednou ještě v cimbál udeří

      a cimbál ozvěna jak zahučí,

      jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —

      cigáni jinam zase zaměří.

      A za nimi ten bledý, mladý muž,

      jak by ho tóny divným kouzlem vedly –

      a tváře bledé jak by více bledly

      a oči slabé jak by mřely už.

      A když se tlupa zastaví,

      hrou zase až se unaví,

      tu slyšet smutné volání —

      „Ten csárdás ještě, cigáni!“

      A den se chýlí, žití pán,

      cigáni spějou ve svůj stan,

      mladíka kouzlo pohání –

      „Můj csárdás ještě, cigání!“

      Cigán a puszta – oba stejně němi,

      jak skamenělý král ve živé zemi,

      a v bujném kraji dva by strmé ledy!

      Cigán a puszta, oba pohozeni,

      i jejich radosť – květ jen smutný, hnědý,

      a v těžké bolesti předc narozený!

      Co jediná jen známka života

      divoký oheň okem šlehotá,

      a jak se jiskry v oku kmitají,

      cigánův ohně pusztou lítají.

      Jak tmavé listí oranžův žár svírá,

      noc v pusztě svírá oheň cigánův,

      jenž lehounkých a hnědých ze stanův

      v noc černou plamenné jak oko zírá.

      Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,

      své rudé světlo kolem sebe šíří

      a ve vzduch hází jisker záplavy;

      kol ohně vysoké cigánův postavy,

      své truchlé pusztě nad psa věrnější,

      podivný stín ve šerou pusztu hází;

      stín ten jak hádě po zemí se plazí,

      až s čirou tmou – svou matkou – v jedno splyne

      jen malý skok – a světlo tmou zas hyne,

      a noc se stává ještě černější.

      A jaký život, jaká bujná řava!

      Zde bystrá noha v tanci divém skáče

      a zvučná struna k tomu písně pláče,

      tam zemi holou holá kryje hlava;

      zde zase kolem ohně starci sedí

      a zamyšleni v plamen tiše hledí;

      tam opět děti s tváří živou, hnědou

      svá bujná kola mrtvou pusztou vedou

      a noze po trávě si skočit velí,

      pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —

      „Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!

      Co hraješ, může být, že všechno pěkné,

      však každý cigán upřímně ti řekne,

      že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.

      Tvá hra – vždyť člověk by se rozplakal,

      jen samý bol a při tom beze vzteku;

      to cigán jiných má pro smutek léků,

      když bol ho trýznil, tanec zaskákal.

      Zpomínej na matku a na otce,

      jak nouzí, bídou byli stísněni,

      že k chudobě je svedly nemoce,

      že pro chudobu byli plísněni,

      pak divoce tvá píseň zavěstí —

      jak? – nepoznal’s jich? – holé neštěstí!

      Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,

      snad СКАЧАТЬ