Чешская литература. Хрестоматия. Анастасия Сергеевна Пономарева

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ a nařizování do kolesky i panna Pepinka, pacholek švihl do koní a s Kristem pánem vydali se na cestu. Kdo zhlídl starožitnou kolesku, která se podobala křídlatému kotli, visícímu mezi čtyrmi koly, zdaleka smekal, ačkoliv pannu Pepinku, zavinutou v kolikero šátkách, v hluboké kolesce, mezi všelikým nářadím a v kupě sena, která nad ní čněla, ani vidět nebylo. Ale sedláci znali kolesku, jich otcové již znali ji a povídávali si, že ta koleska Žižku pamatuje.

      Nikdo se vroucněji na příjezd Elščin netěšil jako Bára, nikdo na ni také vroucněji nemyslíval než ona, nikdo více o ní nemluvíval; když neměla s kým, hovořila s Lišajem, slibovala mu až se Elška vrátí, jak se bude mít zase dobře, ptala se ho, zdali se i jemu nestýská. Panna Pepinka i pan farář věděli, jak Bára Elšku miluje, a přáli jí též. Když se jednou panna Pepinka trochu roznemohla a Bára ji s největší ochotností obsluhovala, přesvědčila se o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti tak, že si ji v čas díla na faru brala na pomoc k své ruce, a konečně tolik důvěry do ní měla, že i klíč od špižírny jí svěřila, což byl u panny Pepinky největší důkaz náklonnosti. Proto také odevzdala jí dohled nad domem, když odjela, čemuž se všecky hospodyně divily a začež se kostelníková na Báru ještě více popudila. Hned se zase povídalo: «Vidíme, takoví nepodařenci mají z pekla štěstí, – jak se tam na faře uhnízdila.» – Myslely tím Báru. Nepominul předsudek proti ubohému děvčeti; ona se ani nestarala, mají-li ji lidé rádi čili nemají, nedotírala se mezi chasu, ani k hraní, ani k tanci, hleděla si své práce, svého starého táty a fara byla její Praha. – Ozývaly se po vsi hlasy, které pravily: «Ta čest se musí tomu děvčeti dát, že jí není v obratnosti a síle málokterý chlapec roveň, děvče pak žádné. Kterápak by unesla tak plná vědra vody a ještě si s nimi šla, jak by jí hráli. – A s dobytkem, kdo tak umí? – Kůň i býk, kráva i ovce, všecko ji to poslouchá, ona zmůže všecko. Taková děvka je v hospodářství pravé boží požehnání.» – Ale kdyby se byl kterýkoliv chlapec ozval: «Já bych si ji i za ženu vzal,» tu hned křičely mámy: «Ne, ne, chlapče, tuto nám nevoď do rodiny, člověk nemůže vědět, kterak to dopadne, a divous je.» – Opravdu se tedy o děvče ucházet žádný z chlapců nesměl a žertem si netroufal. Bára nedala s sebou vládnout, aniž si dala pěknými slovy oči zasypat. Nejvíce ji nenáviděla kostelníková, ačkoliv jí Bára jaktěživa na kříž stéblo v cestu nevložila, ba naopak dobře činila tím, že Josífka přede mstou chlapců chránila. Jak dostal který chlapec v kostele od kostelníka pohlavek, zajisté ho vrátit chtěl Josífkovi. Ale kostelníková měla zlost na Josífka, že je bluma a nechá se bránit od děvčete, že má to děvče rád; měla zlost, že chodí Bára na faru a že ji mají i tam rádi. – Ona by zajisté byla ji z fary vypíchala, kdyby panna Pepinka nebývala pannou Pepinkou, – ale Pepinka si nedala do kaše foukat – nanejméně od kostelníkové. – Jednou udělala kostelníková s učitelkyní na pannu Pepinku klep a od té doby spolu dobře nevařily, ačkoliv dříve jedna ruka bývaly. – Pana Vlčka panna Pepinka mnohdy za to sekla, řkouc: «Ach špičatý nůsek rád podrývá,» což padalo na kostelníkovou, – ale Vlček býval na faře vždy beránkem a jen doma pravým Vlčkem.

      Přešly dva, tři, přešly čtyry dni, co Pepinka odjela, Bára nemohla se dočkat. «Bože, jemnostpane, jakpak daleko je do té Prahy?» zeptala se Bára pana faráře; když se byl odpoledne vyspal, to býval v nejlepším rozmaru. – «Měj strpení, děvče, ještě tu být nemohou. Dvacet mil, to je kus země, – tři dni potřebujou tam, dva dni se tam Pepinka zdrží a tři dni na zpáteční cestu – spočítej si to.» – Bára počítala dny, a když čtvrtý den nastal, bylo na faře chystání a Bára čítala již jen hodiny. Konečně když po desáté ven vyběhla vyhlížet, slunce již zapadalo a táta domů hnal, ukázala se na silnici koleska. – «Už jedou!» křikla Bára, že to po celé faře zaznělo. Pan farář vyšel před vrata, pan kostelník za ním; Bára byla by letěla ráda přijíždějícím vstříc, ale ostýchala se, běhala z místa na místo, a když se koleska již k samé faře blížila, přišla na ni ouzkost, srdce jí tlouklo, hrdlo se jí stahovalo, horko i zima ji pocházela. – Koleska se zastavila u vrat; nejdříve se z ní vyvalila panna Pepinka a za ní skočila štíhlá postava růžotvářného děvčete, na něž farář, kostelník i chasa se zahleděla. Kdyby byla panu faráři nebyla okolo krku padla a strejčkem ho nazvala, nebyli by věřili, že to Elška. – Bára s ní oka nespustila, když se ale Elška strejčkovi z náručí vyvinula, k ní přistoupla, za obě ruce ji uchytla, a vzhůru do očí jí hledíc svým lahodným hlasem pravila: «Báro – Báro – stýskalo se mi po tobě! Jak jsi se měla – je Lišaj ještě živ?», tu se pustila Bára do pláče a plakala, až jí srdce usedalo a nemohla ani odpovědít. – Po chvíli teprv si vzdychla: «No jen když jste zde už, milá Elško!» – Pan farář opakoval po Báře: «No jen když jste již tu. Stýskalo se nám.» – «Chtěli mne tam zdržet ještě den,» povídala panna Pepinka, kladouc kostelníkovi, Báře i služce všeliké věci z kolesky do náručí, «ale šlo mi tu o vás, pane bratře, abyste tu nebyli sami. Také bychom nebyli vystačili s obrokem,» dodala. – Kolesku dali zase do kolny na odpočinek, panna Pepinka uložila si klobouk do komory, tak neposkvrněn, jak ho byla vzala, – uložila, co byla s sebou přinesla, a rozdala dárky. Bára dostala pěkné pentle k sukni i do vlasů a od Elšky korále na krk. – Elška si také pěkného oděvu přinesla, ale tím by se byla nezalíbila, kdyby nebyla nazpět z Prahy přivezla svoje nezkažené, dobré srdce. – Nezměnila se.

      «Ach Báro, tys vyrostla!» bylo první, čemuž se Elška divila, když měla kdy s Bárou promluvit a jak náleží si ji prohlídla. – Bára byla o hlavu větší než Elška.

      «Ach Elško, vy jste ještě taková hodná, jako jste bývala, ale jste ještě hezčí; kdyby to nebyl hřích, řekla bych, že jste podobná k Panence Marii na našem oltáři.»

      «Jdižiž jdi, co to mluvíš,» okřikla ji Elška, – nikoli ale přísně, – «ty mi lichotíš.»

      «Bože chraň, mluvím, jak srdce velí. Já se nemohu pohledu na vás ani nasytit,» upřímně řekla Bára.

      «Milá Báro, kdybys přišla do Prahy, tam je pěkných děvčat!»

      «Ještě krásnější než vy?» divila se Bára. «Baže krásnější,» vzdychla Eliška.

      «Jsou hodní lidé v Praze? – Je tam krásně? – Líbilo se vám tam?» ptala se po chvíli Bára.

      «Ke mně byli hodní všickni, tetinka, učitelka, všechny mě rády měly. – Ráda jsem tam byla mezi nimi, ale také se mi stýskávalo po vás a přála jsem si, abys ty u mne byla. Ach milá Báro, tam je krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! – Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady, – ztrnula jsem. A lidu chodí po ulicích jako o procesí, někteří vystrojení i všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku, že neví člověk, kdo je s kým. – No, počkej, až přes rok pojedem tam spolu na pouť,» doložila Elška.

      «Co bych já tam činila, lidé by se mi vysmáli,» mínila Bára.

      «Nevěř tomu; tam si na ulici jeden druhého nevšimne, jeden druhého nepozdraví.»

      «To se mi nelíbí, to je divný svět,» divila se Bára.

      Druhý СКАЧАТЬ